Pribeh nb. 10

30. dubna 2010 v 22:02 |  *stories*
Jako ditě jsem sportovala : gymnastiku, balet, .. celá rodina povinně šlapala na dlouhých tůrách nebo makala na chatě. Už v nějakých 8 letech jsem neměla ráda své tělo, ačkoli jsem byla štíhlá.. nebyla jsem vyzáblá, tak jak se pro takovou gymnastiku asi hodilo. Když jsem stála hodiny v baletě u tyče, myslela jsem na své nechutné nohy. Doma byla stále dusná atmosféra, tedy jsem si udělala závěr, že jsem neschopná, tlustá, hnusná holka.Doma se zamykaly spíšky (prý před otcem), tak jsme se sestrou braly otci peníze a dělaly nákupy (jídla).
Když mi bylo asi tak 14 let, všem aktivitám jsem se vzepřela, to jsem si prosadila, ..a izolovala jsem se doma. trávila jsem čas u TVa mé potěšení bylo, když jsem si k tomu něco dala k jídlu.
Pak se stalo něco zásadního, šla jsem k dětské gynekoložce, staré vzteklé babě, která se zmínila o tom, že bych měla s tou váhou brzdit.Na 155cm jsem měla asi 46kg.Tenkrát mne zahučelo v uších, šílený otřes..chtěla jsem se zabít.
Asi po pul roce jsem se v jednom nemocničním zařízením setkala s anorexií, což mne inspirovalo.
Po roce jsem se dostala na vahu 36 kg, nastoupila na gympl a tam to dojela na 32.Když jsem ležela na metalobolické jednotce, připadala jsem si jako hrdina, KONEČNĚ jsem něco dokázala!!
Byla jsem na tom bídně, hlavně má psychika dost trpěla, měla jsem takový strach z jídla, že jsem si neustale umyvala ruce, rty..abych se od jídla neinfikovala. Když jsem prošla kolem uzenin, trápilo mne to 2 dny.
S 28 kg (po 2 týdnech trápení ahladovění v depresivních brněnských Č. jsem skončila o Vánocích v Motole. Bylo to před 10 lety.
V následujících letech jsem vystřídala ještě několik zařízení. nakonec jsem se přece jen rozhodla začít jíst. Myslila jsem si, že pak bude líp!!
Celých těch zhruba 8 následujících let mne přesvědčilo o opaku. Nesášela jsem se, izolovala,tyranizovala,ponižoval...s jídlem zacházela jak postižená, chtěla jsem umřít... gympl prolezla tak tak.. v dalších letech odešla ze 2 VŠ. (na kterých mi moc zaleželo)
Před 2 lety se u mne rozrostly deprese a hlavně úzkosti do takových rozměrů, že jsem se rozhodla tišit své neštěstí a utrpení alkoholem. Mnohokrát jsem chodila opilá i po venku, na kurzech jazyka to ze mne táhlo..s fernetem jsem vstávala, trávila noci.
Byla jsem na dně, když mne má sestra dovedla k psychiatrovi, ke kteremu jsem měla důvěru.
Za pomocí léků jsem se dostala z toho nejhoršího, i když své úzkosti z vlastního života a těla tiším za pomocí návykových léků.Zhubla jsem tenkráte asi ze 42-3 na 38, dnes mám asi tak 36-37.
Hodně kouřím a jím tak, abych važila stejně, popř. míň... na své zdraví celé ty roky KAŠLU.
Našla jsem si konečně dobrého terapeuta, a to je to jediné možné řešení, jak z takového života ven.
Kvůli rozhárané psychice jsem přerušila i 3. VŠ, ale tenhle semestr jsem se tam vrátila.
Mohu děkovat osudu, že jsem přežila a neskončila trvale v nějakém psych. zařízení, že se nevalím po ulici... KVŮLI .. Anorexii, která nevznikla pravda sama od/ze sebe, .. ale život mi ještě o to víc ztížila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama